Po mé dovolené v Řecku jsem se vrátil do Itálie, abych se pokusil vybojovat titul italského šampióna na klasice a nenechal tak Nogu v jeho mistrovských úspěších samotného. Setkání a seznámení s mým novým klubem z Tarza proběhlo hladce, závod už bohužel moc ne. Na shromaždiště se jelo lanovkou do výšky okolo 1700 m n.m. Dle nápisů v celé Aprice a okolí jsem usoudil, že je tohle místo v zimě pravděpodobně pod náporem českých lyžařů, v létě se potkání nějakého blíží absolutní nule.
Já ve svém novém dresu s koučem Rolandem a asi nejprudší doběh co jsem kdy absolvoval...
Start ve výšce kousek nad 2000 m n.m. byl dosažitelný zase pouze lanovkou. Většina kategorií měla vlastně na programu dne klasiku typu seběhni z kopce, delší kategorie přibraly nějaký traverz navíc a elita i nějaké onanie po cestách a několik kopců. Parametry 10, 5 km a 600 m převýšení smrděly podhodnocením směrných časů, což se nakonec i potvrdilo, protože vítěz by býval šel kolem 80'. Proč by býval běžel? No protože se nikdy nedozvíme, jestli by parádní čas Roberta Dallavaleho 81' nakonec na zlato stačil nebo ne. Italové totiž (podle komentů místních) s oblibou roznáší kontroly na špatná místa. Tentokrát se jim to povedlo na eliťácké kontrole číslo 9, takže jak náš závod rychle začal, tak ještě rychleji skončil. Já jsem se tu seběhl s Marco Seppim a Alessio Tenanim, bohužel ani 25' nám třem k nalezení kontroly nestačilo. On už samotný výběr objektu pro tuto kontrolu se nám zdál poněkud podivný.
Za zmínku taky stojí, že velké množství závodníků tuto kontrolu na úplně špatném místě nakonec našlo, ale z konce startovního pole, tedy těch nejlepších podle WRE téměř nikdo. Po tomhle fiasku mě Sepič s Alesiem oznámili, že jdou dom, já jim zase, že místo lákavé horské procházky v jejich společnosti závod doběhnu v rámci tréninku. Vyšplhal jsem teda na desítku, nasadil strojové tréninkové tempo a závod s několika většími chybami doběhl s časem kousek pod dvě hodiny. Nutno podotknout pár postřehů k tomuto WRE závodu. Pořadatelé se snažili, ale už samotná volba terénu nebyla pro long zrovna nejšťastnější, navíc stavba se taky příliš nepovedla a když se k tomu přidá mapa nevalné kvality, kde vrstevnice výškově lítaly tam a zase zpátky, zdánlivě jak se jim chtělo, tak spolu s nádherným letním počasím a alpskými scenériemi byl tento závod velmi pěkný:-). Nakonec jsem poskytl fingovaný doběh a rozhovor do italské televize, což naprosto nadchlo našeho šéfa oddílu, protože jsme tak mohli prezentovat, prý celkem štědrého sponzora Banca Prealpi.
Mapa mistráku s pěkně projetým lesíkem okolo devítky. Kontrola byla kousek za tím kamenem co je pod čarou.
Zajímavou perličkou je, že ač já po doběhu vůbec nepochyboval, že bude závod mužské elity zrušen, tak místní si úplně jistí nebyli. V loňské roce na mistrovství Itálie ve štafetách byla prý špatně postavená kontrola a několik závodníků, kteří kontrolu pohledali zhruba 10' měli potřebu tuto skutečnost, tedy že kontrola je o sto metrů jinde, sdělit při průběhu arénou svým druhým úsekům. Místo aby byl závod bez váhání zrušen, si ale pouze tito upovídaní závodníci vysloužili diskvalifikaci a závod byl regulérně dokončen.
Po noční socializaci jsem se v neděli ráno postavil na start mistrovství Itálie ve štafetách. Můj tým neměl díky mé pomoci před mistrákem úplně špatné vyhlídky, náš druhý nejlepší závodník, ale nakonec pro zdravotní problémy závod vzdal a my museli narychlo povolat v současnosti vůbec neběhajícího Michaela Baggia. Závod se přesunul dolů do údolí (jen asi do 1200 m n.m.) a sliboval rychlých 6 km s 250 m převýšení. Hned při postupu na jedničku jsem v nohách cítil pořádně několik včerejších aperitivních piv před večeří a několik digestivních piv po večeři a i možná proto jsem nestoupal ani trochu tak jak bych měl a razil jedničku s drobnou ztrátou na čelo. Na trojce už jsem byl několik sekund za vedoucím duem. Brzy na to už bylo jasné, že tohle vyšší tempo jsme schopni běžet jen já a vítěz sobotní klasiky v juniorech Giacomo Zagonel. No musím říct, že mě tenhle vrchař dost řádně prohnal a do kopců jsem dostával pořádnou čočku. No nebyl jsem moc svěží, ale nakonec jsem se docela rozběhl a začal udávat tempo. Pak jsme se rozfárstovali a já šel před diváckou osamoceně do čela. Pytlík už byl opravdu jen běžeckou záležitostí a já si byl celkem jistý, že bych už to měl ustát. Tahle pasáž byla vlastně jen o tom, podívat se přes louku kam běžím a pak se vysokou drnovatou trávou ke kontrole nějak prokousat. Na dalších úsecích se tato část trati už proměnila v opravdu čistou atletiku, vzhledem k dálnicím, které se tu duply. K neskrývané radosti mého oddílu jsem vyslal kouče Rolanda na druhý úsek s minutou k dobru. Byl jsem tak nadšený z toho, jak byli nadšení, že mě trvalo dobře 15 vteřin, než jsem přišel na to, že vlastně musím po odeslání běžce ještě orazit cílovku. No nakonec se podařilo a my se postupně propadli na pěkné deváté místo. Po vyhlášení a obědě jsem sedl do sestřina auta a vyrazil směr Miláno. Místo obvyklých 2,5 hodin jsem popojížděl v kolonách na italském asfaltu hodin 4,5. Dovolenkáři a GP v Monze zase jednou předvedli kvalitní práci!
Mapa štafet, náš mladý klub a úspěšná štafeta před startem.
Posílám na blog krátkou zprávu z Athén, kde se na konci prázdnin rekreuji a provádím poslední poladěníčko před nadcházející podzimní sezonou.
Vrcholem tohoto roku pro mě měl být Euromeeting a moje forma slibovala kvalitně odvedené letní výkony ve Skotsku, bohužel jsem po sprintu chytil nějakého plantážníka do žaludku a místo WRE middlu jsem raději zůstal s Milouškem na chajdě a pečlivě strážil záchodovou mísu. Odpoledne před klasikou už jsem začal normálně jíst a i když jsem měl hlavu jako střep doufal jsem, že to ráno bude OK a budu schopný ze své nevýhodné startovní pozice prošlápnout skotské kapraďrosty v solidním čase. To se ale nestalo a já se naprosto unavený protrápil dlouhatánskou klasikou od začátku do konce. Další podrobnosti už jsou promlčeny, takže to pro stručnost dnes opravdu vynechám.
Minulý týden jsem vyrazil na prázdninový kemp reprezentace do Itálie. Nebudu se rozepisovat, více se dá nalézt na stránce reprezentace. Tenhle longařský kemp mi opravdu sedl a po deklasaci Itálie jak v OB, tak ve fotbale jsem se posunul na předposlední misi tohoto léta a sice jak jsem se zmínil na začátku článku, provedl jsem návštěvu Leňdi v řeckých Athénách.
No a o víkendu mě místo SRKu čeká poslední štace-mistrovství Itálie na longu a ve štafetách ve vysoko položené Aprice. Můj nový „zaměstnavatel“ očekává velké věci, tak doufám, že to bude OK:-).
Tak se zadařilo! Přežili jsme bejku! :-)
Celá myšlenka zaběhnout si nějaký ultramaraton vznikla někdy na jaře, když jsem se s Víťou Braveným po nějaké jedničce nebo dvojce bavil o tom, že by nás oba lákalo zkusit něco delšího. Ve chvíli přípravy na státnice jsem na konci května zabrousil na termínovku ultraběhů a vyskočila na mě Hostýnská osma, která mě hned zaujala. Jít do toho sám jsem se trochu bál, ale díky možnosti startu v kategorii dvojic jsem právě Blonďáka oslovil a ten souhlasil. Paráda, plány byly ze začátku velké, ale kvůli mé přípravě na Euromeeting, jsem si více delších běhů musel odpustit a vyrazil s Blondiem nejprve na konci června na 38 km a pak v půlce července na 48 km dlouhé treninky. Víťu, ale při obou bězích limitovalo lehké zranění a tak nakonec svou účast na osmě tři týdny před závodem vzdal. Našel mi ale hned více než kvalitní náhradu v podobě Švirdy, takže se jelo dál!
Z treninků jsem viděl, že by pro mě neměl být žádný problém distanci dlouhou 62 km odběhnout, ale nemoc během EM a protrápená klasika týden před H8 mě trochu poslaly zpět na zem. Přišla trocha respektu, ale naštěstí i uklidňující zprávy od Švirdy, který běhal ve velké pohodě.
Během cesty do Rajnochovic (startu a cíle závodu) jsme si řekli základní taktické pokyny, jako že uvidíme během závodu a budeme pružně reagovat na nastálé situace. Hlavně abychom těch 62 km s převýšením 2600 m přežili!
Závod jsme odstartovali svižně, ale bylo tam pár střelců, kteří to trochu přehnali a drželi se prvních 15 kiláků před náma. A samo taky pár těch, kteří na to měli:-) No hned jsme si vytvořili, z našeho pohledu, docela výhodnou taktiku a sice, že Švirda mi nastupoval v kopcích, které je zvyklý běhat a já chodit a já ho pak zase předbíhal s prudčích kopců. Tato vzájemná oscilace resultovala ve svižné tempo a dobíhání jednoho soupeře za druhým, až jsme se v půlce závodu na split-tajmu na 34 km dostali mezi závodníky, kde bychom se měli pohybovat. Po tomhle mezičase jsme ještě přitopili pod kotlem a šli další patnáctku asi úplně nejrychleji ze všech. Jakožto totální nováčci na ultrabězích jsme neměli ponětí kdo je kdo, ale já moc dobře věděl kdo je Karel Axman a když jsme doběhli i jeho a v zápětí ho nechali daleko za sebou, bylo nám jasné, že jdeme výborně. No právě to bylo až moc. Těsně před závěrečnou občerstvovačkou jsem se začínal dostávat do problémů, ale už to bylo sotva tucet kiláků a pár set metrů do kopce k tomu, tak jsem věřil, že nám to ve výsledku nijak zásadně neuškodí. Na Tesáku jsem nacpal dvě tabletky, několik osolených melounů, Siestu, dvě hrsti rozinek, misku müsli a polévku s játrovými knedlíčky a za dvě minutky jsme vyrazili na závěrečnou pouť. Další asi kilák byl brutální, ale držel jsem pořád slušné tempo až do náběhu do výlezu na Čerňavu. Tam jsem se prvních 300 m stoupání sotva plazil, pak ale zaúřadovaly knedlíčky a já byl z ničeho nic plný síly. Další kopec se dostal do mírných problémů i Švirda, ale zkušeně zahnal únavu a doběhli jsme si pro oražení posledí kontroly na Kelčském Javorníku. Pořadatelé tu měli poznačeno, že chybí 4,8 km do cíle a my zrovna měli čásek 5 hodin a 30 minut a bylo nám více než jasné, že si jdeme s přehledem pro výsledek pod magických 6 hodin. V závěrečném dlouhém technickém seběhu jsme si hlídali zdraví a dobíhali v pohodě pro vítězství v kategorii týmů. Za chvíli nás předběhl Rostislav Novotný, kterého jsme viděli naposledy tak před dvěma hodinama a pak i Karel Axman, který nám sdělil, že si musíme pohnout abychom to stihli pod 6 hodin. Po chvilkové ignoraci tohoto sdělení nám došlo, že má pravdu a že je to fakt podle mapy ještě dost daleko, doběhli jsme ho a vydali se na závěrečný zoufalý souboj s časem, který jsme i přes závěrečnou kvalitní stíhačku suverénně prohráli. Nicméně i přes tuto zásadní skvrnu na našem výkonu a času o 39 s nad šest hodin, jsme si se zkušeností sobě vlastní pohlídali vítězství v kategorii týmů a odnesli si ze závodu kromě dřevěných noh i první ultramaratonskou trofej.
Výsledky zatím tady
Později snad i s fotografiemi na stránce závodu
Pár ukradených fotek z objektivu Tomáše Jančíka
Dav nadšenců vyráží na 62 km s 2600 m převýšení
Seběh v našem podání
No musím říct, že se těším na další podobnou akci. Díky H8, bylo to super!
Tak se mi podařilo obnovit stránky zhroucené po útoku hackerů a jsem odhodlán si znovu na svém blogu čas od času vylít srdíčko.
Původně jsem se chtěl vrátit článkem o Euromeetingu, ale jelikož na to teď není čas, tak bude až příští týden.
No a co má znamenat nadpis tohoto krátkého úvodníku? No tak ve zkratce asi to, že se už tuhle sobotu ve dvojici se Švirdou postavím na start Hostýnské osmy, 62 km dlouhého závodu v Hostýnských vrších a zároveň tam se mnou bok po boku bude stát jedna z nejlepších O-Ultravytrvalkyň současnosti Janďa Knapová, ta se bude prát v kategorii mixů.
Heslo zní: Přežijem Bejku!!!