Po mé dovolené v Řecku jsem se vrátil do Itálie, abych se pokusil vybojovat titul italského šampióna na klasice a nenechal tak Nogu v jeho mistrovských úspěších samotného. Setkání a seznámení s mým novým klubem z Tarza proběhlo hladce, závod už bohužel moc ne. Na shromaždiště se jelo lanovkou do výšky okolo 1700 m n.m. Dle nápisů v celé Aprice a okolí jsem usoudil, že je tohle místo v zimě pravděpodobně pod náporem českých lyžařů, v létě se potkání nějakého blíží absolutní nule.
Já ve svém novém dresu s koučem Rolandem a asi nejprudší doběh co jsem kdy absolvoval...
Start ve výšce kousek nad 2000 m n.m. byl dosažitelný zase pouze lanovkou. Většina kategorií měla vlastně na programu dne klasiku typu seběhni z kopce, delší kategorie přibraly nějaký traverz navíc a elita i nějaké onanie po cestách a několik kopců. Parametry 10, 5 km a 600 m převýšení smrděly podhodnocením směrných časů, což se nakonec i potvrdilo, protože vítěz by býval šel kolem 80'. Proč by býval běžel? No protože se nikdy nedozvíme, jestli by parádní čas Roberta Dallavaleho 81' nakonec na zlato stačil nebo ne. Italové totiž (podle komentů místních) s oblibou roznáší kontroly na špatná místa. Tentokrát se jim to povedlo na eliťácké kontrole číslo 9, takže jak náš závod rychle začal, tak ještě rychleji skončil. Já jsem se tu seběhl s Marco Seppim a Alessio Tenanim, bohužel ani 25' nám třem k nalezení kontroly nestačilo. On už samotný výběr objektu pro tuto kontrolu se nám zdál poněkud podivný.
Za zmínku taky stojí, že velké množství závodníků tuto kontrolu na úplně špatném místě nakonec našlo, ale z konce startovního pole, tedy těch nejlepších podle WRE téměř nikdo. Po tomhle fiasku mě Sepič s Alesiem oznámili, že jdou dom, já jim zase, že místo lákavé horské procházky v jejich společnosti závod doběhnu v rámci tréninku. Vyšplhal jsem teda na desítku, nasadil strojové tréninkové tempo a závod s několika většími chybami doběhl s časem kousek pod dvě hodiny. Nutno podotknout pár postřehů k tomuto WRE závodu. Pořadatelé se snažili, ale už samotná volba terénu nebyla pro long zrovna nejšťastnější, navíc stavba se taky příliš nepovedla a když se k tomu přidá mapa nevalné kvality, kde vrstevnice výškově lítaly tam a zase zpátky, zdánlivě jak se jim chtělo, tak spolu s nádherným letním počasím a alpskými scenériemi byl tento závod velmi pěkný:-). Nakonec jsem poskytl fingovaný doběh a rozhovor do italské televize, což naprosto nadchlo našeho šéfa oddílu, protože jsme tak mohli prezentovat, prý celkem štědrého sponzora Banca Prealpi.
Mapa mistráku s pěkně projetým lesíkem okolo devítky. Kontrola byla kousek za tím kamenem co je pod čarou.
Zajímavou perličkou je, že ač já po doběhu vůbec nepochyboval, že bude závod mužské elity zrušen, tak místní si úplně jistí nebyli. V loňské roce na mistrovství Itálie ve štafetách byla prý špatně postavená kontrola a několik závodníků, kteří kontrolu pohledali zhruba 10' měli potřebu tuto skutečnost, tedy že kontrola je o sto metrů jinde, sdělit při průběhu arénou svým druhým úsekům. Místo aby byl závod bez váhání zrušen, si ale pouze tito upovídaní závodníci vysloužili diskvalifikaci a závod byl regulérně dokončen.
Po noční socializaci jsem se v neděli ráno postavil na start mistrovství Itálie ve štafetách. Můj tým neměl díky mé pomoci před mistrákem úplně špatné vyhlídky, náš druhý nejlepší závodník, ale nakonec pro zdravotní problémy závod vzdal a my museli narychlo povolat v současnosti vůbec neběhajícího Michaela Baggia. Závod se přesunul dolů do údolí (jen asi do 1200 m n.m.) a sliboval rychlých 6 km s 250 m převýšení. Hned při postupu na jedničku jsem v nohách cítil pořádně několik včerejších aperitivních piv před večeří a několik digestivních piv po večeři a i možná proto jsem nestoupal ani trochu tak jak bych měl a razil jedničku s drobnou ztrátou na čelo. Na trojce už jsem byl několik sekund za vedoucím duem. Brzy na to už bylo jasné, že tohle vyšší tempo jsme schopni běžet jen já a vítěz sobotní klasiky v juniorech Giacomo Zagonel. No musím říct, že mě tenhle vrchař dost řádně prohnal a do kopců jsem dostával pořádnou čočku. No nebyl jsem moc svěží, ale nakonec jsem se docela rozběhl a začal udávat tempo. Pak jsme se rozfárstovali a já šel před diváckou osamoceně do čela. Pytlík už byl opravdu jen běžeckou záležitostí a já si byl celkem jistý, že bych už to měl ustát. Tahle pasáž byla vlastně jen o tom, podívat se přes louku kam běžím a pak se vysokou drnovatou trávou ke kontrole nějak prokousat. Na dalších úsecích se tato část trati už proměnila v opravdu čistou atletiku, vzhledem k dálnicím, které se tu duply. K neskrývané radosti mého oddílu jsem vyslal kouče Rolanda na druhý úsek s minutou k dobru. Byl jsem tak nadšený z toho, jak byli nadšení, že mě trvalo dobře 15 vteřin, než jsem přišel na to, že vlastně musím po odeslání běžce ještě orazit cílovku. No nakonec se podařilo a my se postupně propadli na pěkné deváté místo. Po vyhlášení a obědě jsem sedl do sestřina auta a vyrazil směr Miláno. Místo obvyklých 2,5 hodin jsem popojížděl v kolonách na italském asfaltu hodin 4,5. Dovolenkáři a GP v Monze zase jednou předvedli kvalitní práci!
Mapa štafet, náš mladý klub a úspěšná štafeta před startem.