Za své nevýrazné výkony jsem si vloni „vysloužil“ vyhazov z reprezentace. Nejsem si jistý, ale myslím, že jsem od roku 2005 nechyběl ani jednou v některém z výběrů. Pro mě krajně zajímavá situace, obzvlášť když jsem věděl, že po návratu z německé stáže budu mít o něco více času a klidu na trénink než v minulých letech. Otevřelo se tedy mnohem více možností, jak s nabízeným časem pracovat. Hned po Vánocích jsem se na zkoušku dostal do tréninkové skupiny kolem Pavla B. To mě motivovalo a posouvalo v tréninku mílovými kroky. Během celé přípravy jsem dávkoval množství víceméně kratších kempíků a přidal občas nějaký ten kros na přilepšenou. Většinou jsem stejně volil variantu samoplátce při RD, protože to určitě má svůj kvalitativní význam.
Výpis větších akcí:
26.12. Štěpánský běh Stará ves 7,7 km
31.12. Memoriál Richarda Plcha Starý Lískovec 10,5 km
3.1. Běh na Andrlův Chlum 2 km/222 m
29.1. – 1.2. VT ZBM Sklené
11.2. – 15.2. VT RD Dlouhá louka
27.2. – 8.3. Kvarner Bay Challenge + soustředění Chorvatsko + Lipica Open
19.3. – 22.3. VT RD Bishofstein
28.3. KBL Kuřim – Podlesí 6,3 km
2.4. – 7.4. Jan Kjellström Trophy Lake District Anglie (Täby OK)
12.4. Jaroměřský kros Josefov 9,5 km
17.4. – 19.4. VT RD Sloup v Čechách
Náš hvězdný tým v Chorvatsku
Jaroměřický kros v pevnosti Josefov
V současné době pobývám ve Švédsku, kde se od 21.4. připravuji se svým klubem směrem k Tiomile. O uplynulém víkendu jsem se úspěšně pral se světovou špičkou na závodech Swedish League v terénech blízkých Světovému poháru 2015 a Světovému šampionátu 2016. V sobotu nás čekala opravdová klasika bez kompromisů. Měl jsem trochu problémy se v této ryzí divočině srovnat s tempem, ale předvedl vyrovnaný a kvalitní výkon. Klasická longařská únava nepřišla, tak jsem druhý den cítil velkou šanci do middlu. Z mého pohledu výrazně standardnější záležitost mi nadělala trochu vrásky už na pětce, asi nejtěžší kontrole na trati. Našel jsem ji relativně bez problémů, ale byl trochu zmatený, s čímž jsem se nesrovnal do šestky a špatně vyhodnotil v terénu reliéf. Devadesáti sekundová chyba mě rázem i s další drobnou minelou na sedmičce poslala tvrdně na dno. Využil jsem ale čerstvých nohou a svižným krokem se dostával zpátky až na konečné lichotivé osmnácté místo. V pátek se připojím k manšaftu, už jako člen týmu a budeme se společně soustředit až do 6.5. ve Strömstadu.
GPS long (beze mě); výsledky long
GPS middle (beze mě); výsledky middle
Máme tu nový rok a s ním i velkou změnu v mém působišti. Den před tím Štědrým jsem se po čtyřech měsících strávených v Německu v Leibnizově centru pro zemědělský výzkum vrátil zpět do Brna. I v Německu jsem sportovně nezahálel a využíval krásných bažinatých lesů v okolí k tréninku a ještě než jsem dal vale svým spolupracovníkům a novým přátelům, přivedl jsem k orienťáku další duši – svého šéfa Dr. Gerkeho;-)
Já a moji nejbližší spolupracovníci před oknem mé kanceláře. Zleva: Norbert Wypler (můj kolega z kanclu), já a Horst Gerke (můj šéf a parťák na dlouhé výběhy).
OB a ani dalších závodů jsem v Německu moc neabsolvoval, přeci jen jsem tam byl v takové jalové sezóně, přesto musím být se svou statistikou spokojen :-)
O neoficiálním vítězství na německé klasice jsem se zmiňoval, stejně jako o pohodovém Deutschland Cupu, už v jednom z dřívějších poustů, teď se zbývá pochlubit zbylými závody absolvovanými na půdě našeho severozápadního souseda.
Už na konci října jsem si zajel na 3. Ročník Cross-Challenge na bývalý vojenský cvičák do jihoberlínského Gross-Glienecke. Byl to takový můj tajný vrchol podzimní části sezony, kterému jsem věnoval nejeden trénink. Krosy typu StrongmanRun (dlouhý těžký kros okořeněný mnoha překážkami) obvykle velmi orienťákům vyhovují a ti jsou schopni celkem snadno porážet i specializující se „profíky“. Navíc letošní ještě prodloužená trať doplněná o několik nových překážek slibovala opravdovou výzvu. Obtížnost závodního okruhu (běžel se dvakrát) navíc velmi stoupala směrem k cíli, kdy byla podložka čím dál tím více písčitá a překážky častější a obtížnější. Asi nejlepší závodník tohoto závodního odvětví (a zároveň vítěz dvou úvodních ročníků Cross-Challenge) v širokém okolí Fabian Hirt nakonec nepřijel a tak se přesunula má pozornost po startu na nestárnoucího Ralfa Härleho. Taktika na 27 km dlouhé trati byla jasná, pokusit se držet na čele v prvním okruhu a kdyžtak zaútočit ve druhém. Neměl jsem zatím s podobnou záležitostí žádné zkušenosti, tak jsem se chtěl držet zkrátka. Hned po startu se ukázalo, že není moc lidí schopno držet rychlé tempo nejlepších. Když jsme asi na čtvrtém kiláku naběhli na první výrazně těžší místo, kde se šlo asi 2,5 km po hodně rozměklé motocrossové trati, bylo jasno. Buď jsem to přepálil, nebo si to rozdám s Ralfem o vítězství. Držel jsem náskok možná 50 m a podvědomě brzdil a čekal na pronásledovatele. Náskok na Ralfa zůstával konstantní a ostatní běžci už byli z dohledu. Za nějakou další čtvrthodinu jsem to brždění vzdal a začal se soustředit sám na svůj výkon. Asi v půlce okruhu přišla nepříjemná kombinace překážek, kde se cosi přelézalo a podlézalo, pak šlo dlouho ledovou vodou, následně plazilo pod opravdu nízkým a dlouhým pletivem, aby se nakonec běžel táhlý kopec po písčité cestě. Tam jsem poprvé výrazněji ucítil napůl zatuhlá a zamrzlá stehna. Bylo to pro mě varování, abych si dal pozor. Další varování, nebo spíš trochu šok přišel po průběhu do druhého kola na asi nejtěžší překážce celého závodu, která se šla naštěstí jen jednou. Po vylézání z kontejneru s vodou mě při překonávání jeho zadní hrany chytla drobná křeč do hamstringu. No to potěší, když je před váma ještě přes 13 km té nejtvrdší dřiny. Hnán zástupy diváků jsem se na to ale snažil nemyslet a jen si dával pozor, když jsem měl přelézat něco podobným způsobem. V tuto chvíli jsem už měl nedohledný náskok a užíval si běhu. Situace se trochu změnila, když jsem nějakých šest kilometrů do cíle začal dobíhat velké množství závodníků bojujících ještě v prvním kole. Naštěstí pokřiky německy jako že už běžím druhé kolo, a že jsem lídr, vcelku působily a tak jsem své ostré lokty vyzkoušel na některé nejzarputilejší běžce asi jen na dvou překážkách. Na předpředposlední překážce asi 400 m do cíle mě sice chytla křeč, ale desetisekundová vynucená protahovací pauza už na výsledku nic neřešila a já si s hezkým náskokem a za zvolání komentátora, že jsem byl dnes prostě neporazitelný, doběhl pro jedno ze svých nejcennějších vítězství kariéry.
Posledním závodem byla taková „Berlínská zimní liga“ Kristall Cup. A sice jeho druhý závod Nikolaus –OL, na který jsem ve čtvrtek před závodem rychlokurzem připravil i svého jednašedesátiletého šéfa. Rychlý otevřený borový les u Biesenthalu mi navíc poskytl první relevantní trénink směrem ke klubovému MČR 2015 ve Vracově. Sjeli se ti nejlepší eliťáci z okolí, ale můj téměř perfektní výkon nakonec na vítězství stačil. A šéf, u kterého jsem doufal, že jeho záda mizející do lesa nebudou to poslední, co z něj uvidím, se s tím popasoval bravurně, přičemž jeho výkon zaujal i místní lovce talentů. Jeden z jeho vrstevníků mu obratem nabídl místo ve veteránské štafetě klubu Berliner TSC. Šéf navíc absolvoval dle mé internetové rešerše i beze mě další závod Kristall Cupu na začátku ledna, tak se asi chytla další O-ovečka :-).
Jak jsem sliboval, tak se i stalo! Přináším fotoreport z víkendové seance na největším německém ostrově, kam vede nejdelší německý most. Jak bych mohl opustit NDR bez dovolené na Baltu? Prostě nemohl, tak jsem jeden večer v našem detašovaném pracovišti v Dedelow bůknul ubytko a druhý den už dýchal mořský vzduch v Ostseebad Binz.
Hned po příjezdu jsem obul tenisky a vydal se na podvečerní běh.
Cílem bylo unikátní molo s restaurací ve vedlejších lázních Sellin, které spojuje naprosto uchvátný les, ten je ale ve srovnání s tím co dalšího Rujána nabízí naprosto opomíjen.
Viděl jsem starou fotku ze začátku minulého století, kde bylo takovýchto mol a restaurací mraky. Rujána byla totiž vyhledávaným cílem nejbohatších turistů už v půlce 19. století, následně po Dolfiho pádu tu soudruzi vytvořili masovou turistiku, která se dnes symbioticky mění na masovou turistiku pro nejbohatší. Samotné "molí restaurace" tu postupně chátraly a byly strhávány, až někoho před patnácti lety napadlo toto jedno molo asi v poloviční velikosti obnovit. V říjnu za off-season ceny, kdy jsem tu byl já, tu bylo příjemně plno. Fotky místní pláží z léta ovšem připomínají tokyjské veřejné koupaliště desátý den období veder. Nechápu za ty ceny:-)
Na cestu zpátky už byla mega tma, tak jsem se na osmi kilákovou štreku nazpět vydal po pláži. Bohužel v tomhle místě to zrovna není všude jen písek. Většinu času musí člověk bejčit přes solidní kamenná pole s popadanými stromy. Jako tuhle cestu za tmy a přílivu nedoporučuji, teda pokud si zrovna svítíte očima jako já. Ale přísahal bych, že jsem slyšel pářící se tuleně! :-)
Druhý den brzo ráno jsem sedl na bicykl. Cíl nejsevernější bod DDR-Kap Arkona. Byla to vlastně exkurze po památkách co tu zanechali předchozí okupanti ostrova. Nejprve tu byl kdoví kdo, ale já začínám až u Polabských Slovanů Ránů, kteří přímo na mysu Arkona vybudovali obrovské hradiště, a už v 6. stol. obchodovali s rybami a uctívali Svantovíta. Zbytky hradiště jsou dnes už turistům nedostupné, protože spojení křehkých křídových útesů a kousavého moře moc dohromady nejde a jak je na obrázku vidět, dochází k celkem častým a rozsáhlým sesuvům. No myslím, že by to tu už kníže Vislav asi nepoznal :-)
Po cestě na Arkonu míjím v jedné z obcí, název vesnice Altenkirchen mě měl asi varovat :-D, hrůzostrašně starý kostel. Tak na chvilku přibrzdím a koukám na cedulku...nejstarší církevní stavba ostrova. Paráda! Takových chrámů z 12. a 13. století jsou tu hromady,je vidět, že se dánští misionáři docela činili...
Z této doby pochází i malá rybářská vesnice Vitt, která si stejně jako mnoho dalších stále zachovává svůj kouzelný půvab.
Po cestě taky míjím jeden ze švédských zámků. Ti tu byli několikrát, ale místo toho aby se o něco snažili, vždycky stihli akorát tak dokončit další zámek pro nového místodržícího generála, než je odsud zase vyhnali.
Pak už přišly zlaté pruské časy. Knížata tu za Ottíka poznávala ten pravý luxus. Počáteční nesmělé pokusy o zpopularizování resortu se poté, co koupání v moři vešlo na konci 19. stol. do módy, změnily v prvních třiceti letech minulého storočí ve vilový boom. Na samotné Arkoně byl roku 1902 postaven nový vyšší maják, protože ten starý dvacetimetrový Schinkelův hranatý unikát už prostě náporu výletních lodí přestával stačit.
Samotné mořské lázně, jako Binz, Sellin, Göhren nebo i Heringsdorf na ostrově Usedom si vybudovaly svůj vlastní architektonický styl nazývaný dnes Bäderarchitektur. Moje obrázky jsou pouze z dalšího krásného rány v Binci :-) Krom teda toho nočního obrázku domu Kurhaus, nejstaršího a nejdražšího ryze lázeňského hotelu v tomto malebném městečku.
Za Adolfa se tu taky špatně nežilo. Zpočátku se sem moc nehnal, ale pak ostrov zahrnul do svého sociálního programu Kraft durch Freude. Ten měl nabízet dovolenou vyšších vrstev masám. Pro tuto organizaci byla postavena obří výletní loď MV Wilhelm Gustloff, která se ale spuštění na vodu krátce před válkou dočkala pouze vojenských úkolů, aby se konce války nakonec nedožila. V lednu 1945 byla totiž převážejíc převážně uprchlíky ze Gdyně potopena ruskou ponorkou. 1514 mrtvých z Titaniku vypadá ve srovnání s 9400 obětmi na palubě Wilhelma trochu málo, ale zase měli Leonarda. Tam kam měl po válce v první rekreační vlně dovést Wilhelm ranec vojáků na dovolenou, to byl objekt co mě zajímal. Hitler nechal na pláži u Prory pro KdF budovat megalomanskou stavbu s 10 000 identickými dvoulůžkovými pokoji. 4 a půl kilometru dlouhá stavba se ale taktéž zatím nedočkala původního využití. Než Němci stihli tuhle nádheru dokončit byl konec války a různě rozestavěné části začali chátrat. Následně dostala objekt do užívání východoněmecká policie a armáda, aby si měla kde hrát. Část objektů se dočkala demolice, část je dnes ve stavu, kterému by se už opravdu mělo říkat havarijní, část už solidně vybavená, má zatlučená spodní okna, aby to měli dobrodruzi hledající pěkné snímky s vnikáním do objektu trochu těžší, z části je mládežnická ubytovna, v jiné části je muzeum a další část slouží dnes jako velká diskotéka. No a pak je tu část, která se aktuálně přestavuje na luxusní byty pro opravdu movité občany. Původní Adolfův záměr poskytnout tu pěknou dovolenou pro široké masy asi nevyjde, ale třeba se tu nakonec přeci jen někdo ubytuje;-)
No a pak už přišli na řadu soudruh Honecker a jeho předchůdci. Těm se účel Rújánky pozdával poněkud nepraktický. Vybudovali v kontrastu vilových čtvrtí paneláková sídliště a pokusily se vedle lánů řízeného zemědělství na ostrově, přetvořit Sassnitz v zásadní centrum průmyslu a námořní dopravy. To se jim z části podařilo, ale jak umělé to bylo, je dnes na opuštěných objektech na celém ostrově více než patrné. Ať jsou to průmyslové areály nebo kina. Nicméně obytné budovy, které známe i od nás, jsou stále plné k prasknutí, protože z Rujány se prostě nikdo pryč nestěhuje, já bych to asi taky nedělal:-)
Je zajímavé, jak si hotel představovali tvůrci v Sassnitz krátce před a během komunistické éry...
I Kap Arkona nezůstal neuchráněn. V éře NDR bylo území na severu ostrova zabráno armádou. Vojenský radar je dodnes v užívání Bundeswehru, zatímco bunkry slouží jako muzeum a po ponorkovém přístavišti zbyly pouze fragmenty a já na skoro nejsevernějším kameni na Rujáně.
Z doby po pádu Berlínského múru toho moc k vidění není...nebo ano? No vlastně většina staveb z počátku století byla obnovena a znovuotevřena teprve nedávno, takže...
Jedna věc by tu přeci jen byla. Unikátní pěší lávka zkracující cestu mezi přístavem a vlakovým nádražím v Sassnitzu. Možná měli ale přeci jen postavit schody nebo výtah, spěchající cestující by ušetřili dobrých pět minut...
Uff, no konečně se dostáváme k celému gró bytí na Rujáně! Přiroda a ryby!
Ano, i já se sem kvůli nim vydal. To proč je místní riviéra tak oblíbená, jsou kilometry a kilometry pláží z bílého písku. Ty nejdelší mají sami o sobě i více jak deset km!
A tu opravdovou natur krásu jsem se vydal hledat právě poslední den svého pobytu. Nejprve jsem ráno vyrazil kousek směrem na Sellin jako první večer. Pěšinka nahoře kolem útesů je prostě úchvatná.
A taky jsem zabrousil na pláž po níž jsem se onoho dle překlopýtal nazpět.
Poslední zastávkou byl dlouhý výběh skrze proslulý Jasmundský národní park. Nejmenší národní park Německa založený 1990 nejen kvůli proslulým křídovým útesům, ale hlavně k ochraně původního bukového lesa (také parky jsou v Německu celkem tři). Už asi vím, kde bral John Avon inspiraci pro své proslulé kresby na zelenou manu v "medžikách".
No a pak jsou tu ty všudypřítomné křídové útesy, které se čas od času zhroutí a někdy i nějakého tůristu, tak trochu pohřbí. Nejvyšší mají přes sto metrů, takže když to na vás spadne, tak to musí být solidní šlupka...
A ta druhá věc proč sem jezdím velká většina labužníků jako jsem já? :-) Ryby!
Ať si tu dáte cokoliv rybího prostě kdekoliv, neuděláte chybu!
Jak může vypadat večeře v jedné z promenádních restaurací v Binci?
No a nebo oběd přímo z rybářské bárky?
Tak to všechno a mnohem víc jsem stihl za dva dny na Rujánce. Ono když se někam jde a při tom běží, nebo ještě lépe jede na kole (dal jsem si 40 km běhu a asi 95 km na kole), tak se toho dá stihnout vcelku dost;-)
A na závěr dva snímky toho co si představím pod pojmem dovolená na Baltu: Proutěné plážové koše, designové Baywatch kóje a nuda pláže (tam jsem se sice koupal, ale fotku nepřikládám :-D).
Nebudu si nic nalhávat, moc času na podrobné sepisování zážitků jsem v poslední době v Německu neměl, ale věřím, že teď přijde trochu odlehčení a já něco sepíšu. Pro začátek to bude klasické „co víkend to nějaká věta“. No a příště už napíšu možná trochu více o mé posezónní dovolené z předešlých dvou víkendů…
MČR SŠ
Tak trochu jsem si vymínil druhý úsek ve druhé štafetě ZBM. No škoda, že se chybička vloudila:-). Kačka mě přivezla skvělou pozici a já v první půlce trati potvrzoval svůj dva týdny starý osobáček na patnáctistovku;-). Ještě při náběhu do parku jsem dělal vše, jak jsem měl a kdybych to tady ustál, určitě bych dojel do deseti sekund po prvním.
Moje celá mapa s postupy z GPS
Při odběhu z jedenáctky jsem kouknul na kluky (Šéďa, Chlup a já jsme byli společně na čele) a říkal si, že jdou moc doleva. Na první pohled jsem, ale svůj plot nezahlédl a naopak si všiml křižovatky pěšin trochu moc nalevo ode mě a následný směr natáhl za klukama místo podle buzoly…
Alespoň jsem připravil kaučovi do přenosu ideální studijní materiál :-). Vlastně vše co tam popsal, byla pravda. Jak se mi kluci ztratili, dost snadno jsem si osvojil Hónovo tempo a poztrácel další cenné vteřinky.
Grafika ukazuje kolik jsem ztratil na Šéďu a Chlupa od kontroly 13. No Adam běžel opravdu rychle;-)
Baráž o druhou ligu
Týden na to jsem už byl zase v ČR. Slíbil jsem totiž poličským atletům, že pokud bude baráž o druhou ligu (vyhráli jsme krajský přebor družstev Pardubického a Královéhradeckého kraje) v Drážďanech tak dorazím, jinak se mnou bohužel počítat nemůžou. No a ono to bylo v Bílině, tak jsem si říkal, že o moc blíž k těm Drážďanům už to asi být nemohlo a vydal jsem se tam:-).
Příprava nepodceněna!
Klasicky jsem si dal nejprve pětku, pak 1500 m a na závěr 4x100. No a zase se přepisovaly dějiny, když jsem si už letos potřetí zlepšil osobák na patnáctku;-).
Na trati: 5 km a 1500 m
Následných oslav v busu zpátky jsem se bohužel účastnit nemohl a to se vlastně ještě nerozhodlo, jestli do té druhé ligy za Píkejem chceme, dobrovolně jsme totiž před pár lety sestoupili, abychom nemuseli jezdit na kola tak daleko a byla prostě větší pohodička…
2. místo v baráži o druhou ligu za Libercem B
MČR Klasika
V září to se mnou šlo nahoru dolu a já se chvíli cítil skvěle a chvíli trochu unaveně. V myšlenkách už jsem byl v nové sezóně, ale i tak jsem se chtěl trochu na klasiku připravit. Kvalifikace pro mě nešla ideálně, byl jsem ztuhlý a říkal si, jak asi uběhnu ještě o nějakých 5 kilometrů v mnohem členitějším finálovém prostoru navíc. Přisuzoval jsem to skoro pěti hodinám za volantem z téhož rána a těšil se na finále. To šlo o poznání lépe, ale bohužel jsem v závěru zvolil pár špatných postupů a celkově to bylo spíše zklamání z 12. místa a únavná cesta zpět na sever.
DM Lang a Deutschland Cup
První říjnový víkend mě čekal souboj s německou elitou. Loni jsme si to v repre vyzkoušeli na middlu a od té doby po českých hvozdech běhá už jeden mistr Raichu (Noga). Já jsem se o podobný úspěch pokusil letos na longu. Nakonec je asi už z prvního pohledu na mapu vidět, že to asi nebude úplně košer záležitost. Už výběr terénu dělal ze závodu spíše prodloužený middle s poněkud více nabídkami na použití sítě komunikací. Samotná omalovánka (čti mapa) to byl výsměch a umístění některých kontrol také tak. Já jsem si počínal vcelku dobře a hlavně jsem se předvedl v hodně solidní běžecké fazoně (jo, tak nějak se mi potvrdilo, že být MČR o týden dřív výrazně rovinatější, asi bych měl co říct). Udělal jsem celkem dost chyb, ale jen například minutových a to byl prostě při téhle taškařici opravdu exkluzivní počin:-). Po závodě se řešil naprosto oprávněný protest jednoho z nejlepších závodníků a hlavně asi nejlepšího německého závodníka po technické stránce věci Bjarne Friedrichse a sice na kontrolu číslo 19. Tahle metrová mrška jamka v totální buši nebyla v podstatě dle mapy nalezitelná, protože jediná věc co byla na mapě ještě horší než porosty, byly vrstevnice. Oháněl se při tom nějakým článkem z německých pravidel (který jsem sám četl) a tam stálo, že kontrola jáma o průměru menším než 5 m musí být umístěna vně, nebo musí vyčuhovat alespoň 50 cm nad okraj. Tady si ale roznašeč klasicky řekl, že to těm závodníkům trochu vytmaví a zarazil to tak hluboko dovnitř jak to jen šlo. Pro mě to znamenalo standardní druhý náběh a chybu něco přes minutu, Bjarne to zkoušel pětkrát a trvalo sedm minut, než se na něj usmálo štěstí (přišel tu o zlato). Pořadatel ale klasicky vyvázl. Štítek měli venku a tvrdili, že to venku i měli a někdo jim to přestavil:-D. Já si tedy s nejlepším časem nedošel pro medaili, protože mi německá pravidla neumožňují startovat jinak, než mimo soutěž. Byl to ale neuvěřitelně dramatický závod, když jsem faktického mistra Sörena Riecherse porazil o 13 s a on druhého Sörena Lösche o 1 s a třetího Philippa Müllera o 4 s.
Mapa longu a trocha Drážďan;-)
V neděli se běžela německá obdoba družstev, pětičlenný Deutschland Cup. Já ani můj kamarád Teodor, jsme neměli štafetu, tak jsme se jali v sobotu odpoledne tým shánět, i když jsme mohli zase startovat pouze mimo soutěž. Nakonec z toho byl velmi solidní manšaft o pěti běžcích z pěti zemí. Skončili jsme nakonec na famózním 8. místě, i když jsme měli proti mnoha týmům nevýhodu, protože jsme si nemohli vybírat a postavit to tak silně jak nám pravidla umožňovala (tedy tři eliťáky muže, eliťačku a dorostence). Já jsem si vzal na starost první úsek a cítil jsem se skvěle. Už od startu jsem byl pořád na čele a byl jednoznačně nejsilnější. Na předsběrku jsem se choval trochu moc defenzivně a křáky obíhal zbytečně moc, Bojan Blumenstein toho využil, nacpal se přede mě a ve finiši měl více sil, takže jsem nakonec předával těsně druhý…
Mapa prvního úseku a náš tým zleva: já (CZE), Emil (SUI), Sven (GER), Nina (DEN), Teodor (BUL)
Na závěr víkendu pro mě přišlo jedno z nejmilejších překvapení v životě. Člen vítězného družstva z Post SV Dresden, Philipp Müller mi předal svou zlatou medaili se slovy, že přeci jen já jsem mistr! :-)
MČR štafety a družstva
Poslední velký závod sezony. Na jaře jsem měl proti Chlupovi positivní bilanci a chtěl jsem se na podzim poprat o místo v prvním týmu. Nakonec se ukázalo, že při Chlupově formě je ten, kterého bych mohl obrat o místo spíše Chrob. Rozhodl jsem se nijak netlačit na pilu, protože jsem moc dobře věděl o své další dlouhé šoférské akci na předštafetové ráno a navíc jsem věřil, že béčko už konečně může prorazit i na MČR. Připravený jsem byl, pozici mě kluci donesli výbornou, ale bohužel trochu moc bejků hned za zády. Udělal jsem drobnou chybu hned na jedničku. Tam se přede mě dostalo spousta kluků zezadu, ale Kody a Maroš, kteří mě v tu chvíli vedli, nevypadali zas až tak nezničitelně. Jenže pak přišla naprosto parádní farsta na čtyřce. Kody a Maroš razili tu přední a já s Dejvem zadní jámu a bylo vymalováno. To jsem mohl dělat cokoli a stejně by to nepomohlo :-(. Pak se zezadu přiřítil Vojta a ten mi ukázal tu opravdovou nespoutanou rychlost. To jsem mohl dělat cokoli a stejně by to nepomohlo :-). Nakonec pěkná osmá pozice, což považuju v téhle nebývale silné konkurenci za opravdu TOP výsledek.
Na druhý den byly připraveny družstva a já se postavil na svůj v poslední době vcelku oblíbený první úsek. V úvodu to probíhalo dost podobně jako před týdnem. Usadil jsem se na čele a připadal si zase nejsilnější. Ze začátku jsme hodně chybovali a bylo to celé zcuklé, ale pak se to při dlouhém výběhu kolem Radyně docela slušně roztrhalo a já byl jasně s náskokem na čele. Naneštěstí se mi do cesty postavil dost nepříjemný hustníček, když jsem špatně pochopil vazbu mapa-terén. No tlačen zezadu Bajeříkem kolem oplocenky trním jsem ztratil minutu a bylo to zase všechno seběhlé. Nakonec jsem po průběhu na čele vyfásnul špatnou jedničku v pytlíku a neřešil ji optimálně, protože jsem si myslel, že je v lomu dole. No a to pro mě znamenalo jít dvakrát přes jezero a nahoru i dolu tím šíleným kamením. Pak jsem ještě pár kluků cestou do cíle předběhl, včetně Kuby Hrušky z naší céčkové štafety. No zůstal jsem v první skupině, což se čekalo, takže OK. Celkový výsledek mimo medaile je trochu za očekáváním, ale co se dá dělat že;-)
O tom co bylo tento víkend a co jsem dělal v Píkejově minulý víkend zase jindy:-). Ale brzo;-)
To jsem si nemohl nechat ujít, ikdyž jsem se tam po té obří silnici skoro nedostal...
A existuje i Klein Kubbelkow, na který tam byla z hlavní taky odbočka, ale neměl jsem ho v mé mapě, tak tam už jsem to raději neriskoval :-D