Máme tu nový rok a s ním i velkou změnu v mém působišti. Den před tím Štědrým jsem se po čtyřech měsících strávených v Německu v Leibnizově centru pro zemědělský výzkum vrátil zpět do Brna. I v Německu jsem sportovně nezahálel a využíval krásných bažinatých lesů v okolí k tréninku a ještě než jsem dal vale svým spolupracovníkům a novým přátelům, přivedl jsem k orienťáku další duši – svého šéfa Dr. Gerkeho;-)
Já a moji nejbližší spolupracovníci před oknem mé kanceláře. Zleva: Norbert Wypler (můj kolega z kanclu), já a Horst Gerke (můj šéf a parťák na dlouhé výběhy).
OB a ani dalších závodů jsem v Německu moc neabsolvoval, přeci jen jsem tam byl v takové jalové sezóně, přesto musím být se svou statistikou spokojen :-)
O neoficiálním vítězství na německé klasice jsem se zmiňoval, stejně jako o pohodovém Deutschland Cupu, už v jednom z dřívějších poustů, teď se zbývá pochlubit zbylými závody absolvovanými na půdě našeho severozápadního souseda.
Už na konci října jsem si zajel na 3. Ročník Cross-Challenge na bývalý vojenský cvičák do jihoberlínského Gross-Glienecke. Byl to takový můj tajný vrchol podzimní části sezony, kterému jsem věnoval nejeden trénink. Krosy typu StrongmanRun (dlouhý těžký kros okořeněný mnoha překážkami) obvykle velmi orienťákům vyhovují a ti jsou schopni celkem snadno porážet i specializující se „profíky“. Navíc letošní ještě prodloužená trať doplněná o několik nových překážek slibovala opravdovou výzvu. Obtížnost závodního okruhu (běžel se dvakrát) navíc velmi stoupala směrem k cíli, kdy byla podložka čím dál tím více písčitá a překážky častější a obtížnější. Asi nejlepší závodník tohoto závodního odvětví (a zároveň vítěz dvou úvodních ročníků Cross-Challenge) v širokém okolí Fabian Hirt nakonec nepřijel a tak se přesunula má pozornost po startu na nestárnoucího Ralfa Härleho. Taktika na 27 km dlouhé trati byla jasná, pokusit se držet na čele v prvním okruhu a kdyžtak zaútočit ve druhém. Neměl jsem zatím s podobnou záležitostí žádné zkušenosti, tak jsem se chtěl držet zkrátka. Hned po startu se ukázalo, že není moc lidí schopno držet rychlé tempo nejlepších. Když jsme asi na čtvrtém kiláku naběhli na první výrazně těžší místo, kde se šlo asi 2,5 km po hodně rozměklé motocrossové trati, bylo jasno. Buď jsem to přepálil, nebo si to rozdám s Ralfem o vítězství. Držel jsem náskok možná 50 m a podvědomě brzdil a čekal na pronásledovatele. Náskok na Ralfa zůstával konstantní a ostatní běžci už byli z dohledu. Za nějakou další čtvrthodinu jsem to brždění vzdal a začal se soustředit sám na svůj výkon. Asi v půlce okruhu přišla nepříjemná kombinace překážek, kde se cosi přelézalo a podlézalo, pak šlo dlouho ledovou vodou, následně plazilo pod opravdu nízkým a dlouhým pletivem, aby se nakonec běžel táhlý kopec po písčité cestě. Tam jsem poprvé výrazněji ucítil napůl zatuhlá a zamrzlá stehna. Bylo to pro mě varování, abych si dal pozor. Další varování, nebo spíš trochu šok přišel po průběhu do druhého kola na asi nejtěžší překážce celého závodu, která se šla naštěstí jen jednou. Po vylézání z kontejneru s vodou mě při překonávání jeho zadní hrany chytla drobná křeč do hamstringu. No to potěší, když je před váma ještě přes 13 km té nejtvrdší dřiny. Hnán zástupy diváků jsem se na to ale snažil nemyslet a jen si dával pozor, když jsem měl přelézat něco podobným způsobem. V tuto chvíli jsem už měl nedohledný náskok a užíval si běhu. Situace se trochu změnila, když jsem nějakých šest kilometrů do cíle začal dobíhat velké množství závodníků bojujících ještě v prvním kole. Naštěstí pokřiky německy jako že už běžím druhé kolo, a že jsem lídr, vcelku působily a tak jsem své ostré lokty vyzkoušel na některé nejzarputilejší běžce asi jen na dvou překážkách. Na předpředposlední překážce asi 400 m do cíle mě sice chytla křeč, ale desetisekundová vynucená protahovací pauza už na výsledku nic neřešila a já si s hezkým náskokem a za zvolání komentátora, že jsem byl dnes prostě neporazitelný, doběhl pro jedno ze svých nejcennějších vítězství kariéry.
Posledním závodem byla taková „Berlínská zimní liga“ Kristall Cup. A sice jeho druhý závod Nikolaus –OL, na který jsem ve čtvrtek před závodem rychlokurzem připravil i svého jednašedesátiletého šéfa. Rychlý otevřený borový les u Biesenthalu mi navíc poskytl první relevantní trénink směrem ke klubovému MČR 2015 ve Vracově. Sjeli se ti nejlepší eliťáci z okolí, ale můj téměř perfektní výkon nakonec na vítězství stačil. A šéf, u kterého jsem doufal, že jeho záda mizející do lesa nebudou to poslední, co z něj uvidím, se s tím popasoval bravurně, přičemž jeho výkon zaujal i místní lovce talentů. Jeden z jeho vrstevníků mu obratem nabídl místo ve veteránské štafetě klubu Berliner TSC. Šéf navíc absolvoval dle mé internetové rešerše i beze mě další závod Kristall Cupu na začátku ledna, tak se asi chytla další O-ovečka :-).